Švýcarsko - Inn 17.7.-31.7.2020
Od Rýna k Innu
Vlastně tato cesta ani nebyla v časovém harmonogramu. Když se však pozvolna uvolňovaly covidové restrikce, začala chuť i plánovat. Z původního okruhu kolem švýcarských jezer se nakonec vyklubala úplně jiná cesta.
K Bodamskému jezeru je vcelku jednoduché se přepravit vlakem i s kolem. Z Brna stačí jeden přestup ve Vídni a včasná jízdenka do Bregenzu. Na rezervace je Lubka mistr.
Po setkání s Beou ve Vídni odjíždíme odpoledním vlakem s příjezdem do Bregenzu chvíli před půlnocí. Má, trochu zvrácená, myšlenka najít nějaký vhodný koutek na přespání blízko jezera se změnila v okamžiku, kdy nás slušně, ale rázně, oslovil místní občan s tím, že si svůj stan máme postavit v nedalekém kempu. Tak se stalo, leč nedobrou vzpomínku v podobě ztraceného, respektive zmizelého ručníku, má dodnes na kemp Lubor.
Ranní rozjezd do slunečného počasí, krásná cyklostezka a především nádherná krajina kolem jezera je dobrou devizou na další putování. Nezastavit a nevykoupat se by bylo hříšné, raději vícekrát než jen jednou. Odpoledne v Kostnici trochu zoufale hledáme Husovy stopy, až nám nakonec přijdou do cesty samy. Nocleh tentokrát už hledáme raději v kempu. Téměř na konci Bodamského jezera, kousek od místa, odkud z jeho útrob vytéká řeka Rýn, je v Mammernu malý útulný rodinný kemp i s koupáním v jezeře. Slunce pokračuje ráno svou intenzitou, končící jezero nám přináší pro mě jedno z největších překvapení celé cesty, městečko Stein am Rhein. Už samotný příjezd přes most protínající Horní Rýn je úchvatný, ne tak samotné městečko. Atmosféra náměstí nás vcucla a hned tak nepustila. Podle průvodců je městečko považováno za architektonickou perlu a vyniká zachovalým komplexem středověkých malovaných měšťanských domů.
Cyklostezka kolem Rýna je opravdu hezká, dovede vás až k Rýnským vodopádům. Rýnský vodopád (Rheinfall) je největším a nejmohutnějším vodopádem v Evropě. Z malé poklidné řeky najednou vystoupí burácející masa vody padající střemhlav dolů. A kousek od této přírodní nádhery se můžete v proudu řeky vykoupat.
Opouštíme Horní Rýn, začíná zvlněné vnitrozemí. Přestože cena piva pomalu začíná stoupat, vydaná energie žádá tekutiny doplňovat. Do Curychu přijíždíme až navečer, ceny piva a jídla už nehrají roli, žízeň a hlad jsou mocnější. Přímo u Curyšského jezera hledáme první možnost k doplnění zdrojů, avšak oční panenky se protočí při načítání platební karty. Nějak nám nedošlo, že Curych je jedno z nejdražších měst světa. Zato ale krásné a plné života. I v kempu přímo u jezera je sice přelidněno, ale útulno, příjemné koupání s výhledem na osvětlené město a zahradní party jako u moře je jako balzám po celém dni v sedle. Jen cena piv za jeden den (58 CH)/8ks) násobně překročila náš plánovaný denní rozpočet cesty.
Další etapa nás vede po severním pobřeží Curyšského jezera, alpské kulisy se začínají rýsovat stále znatelněji a koupání v jezeře je zase osvěžující. Krátkým přejezdem, stále po cyklostezce č. 9, přijíždíme k dalšímu švýcarskému jezeru Walensee. Lubka v přítomnosti dvou milých starších švýcarských manželů doplňuje energii rychlým občerstvením, my s Beou už poněkud rychleji zkoušíme vodu jezera, neb teplota jako by byla odrazem alpských štítů. Opouštíme i toto jezero, hledajíc tentokrát s ohledem na rozpočet nocleh v lůně přírody. Přijíždíme zase k Rýnu, jeho proud směřuje směrem k Bodamskému jezeru, ale ještě předtím protíná Lichtenštejnsko. A Vaduz, jeho hlavní město, jež je náš další cíl. Kousek před ním, přímo pod hrází řeky, se nachází pěkný fotbalový areál. Sprchy nám tentokrát neposkytli, oni taky ani netušili, že na okraji před vstupem přenocujeme.
Ráno byl Vaduz trochu uplakaný, ale královský. Obracíme směr cesty proti proudu Rýna a po jeho hrázi směřujeme vstříc Alpám. Švýcarské restaurace raději vyměníme za nákup v Coopu v Churu, i na lavičce se můžeme naobědvat. Po rýnské cyklostezce jedeme až do Reichenau, místa soutoku Předního a Zadního Rýna. Profil cesty se začíná pozvolna zvedat, do večera chceme ještě raději nabrat výškové metry a nadehnat si je před výjezdem na Albula pass. Místo po značené cyklo trase však jedeme po silnici až do města Thusis. Kruhový objezd za městem nás přivádí k prvnímu tunelu. S vypětím sil zdoláváme tuto nečekanou překážku, abychom na konci tunelu zjistili, že jsme sice nastoupali dost výškových metrů, ale po špatné cestě. Tak hurá dolů, bleskem jsme zpět na kruháči a základní tábor rozkládáme u břehu Zadního Rýna ve výšce cca 700 m/n. Kousek od tohoto místa ústí do Rýna řeka Albula, která nás bude další den doprovázet ke svému prameni v Albula passe (2 315 m/n). Krásné ráno je poněkud nervóznější než jindy, Albula pass sice není tak vysoké sedlo jako Stelvio, nicméně na těžko jsme takovou výšku ještě nezdolali. První část cesty, až ke kruhovému objezdu ve Tiefencastelu, jedeme nejen po dost frekventované silnici, ale i nekonečně dlouhými tunely, ve kterých i osobní auto duní jako tank. Provoz za kruháčem se zmírňuje, neboť většina vozidel naštěstí směřuje do Svatého Mořice přes jiné sedlo, známé to také především skialpinistům, Julier pass. Naše cesta se zužuje, ale romantika přibývá. Nad našimi hlavami se točí nekonečné kruhové viadukty Albulské dráhy, která za městečkem Preda mizí do skalního masivu, aby posléze vyústila v údolí Engadinu a mířila do Svatého Mořice. Na vrcholu jsme kolem páté, alespoň jedno pivo a pak bundy a rychle dolů. Sjezd je dlouhý, a navíc Lubka má nějaký defekt. Od Mořice se začínají blížit černé mraky. Naštěstí v Coopu stihneme nakoupit grilovaná kuřata, v krásném kempu u letiště v Beveru postavit stany a zasednout v příjemné kuchyňce k zasloužené večeři. Nejtěžší úsek cesty je úspěšně zdolán. Mlhavé ráno nás zahání ke snídani zpět do útulné kuchyňky, stejně tak i mladou nizozemskou rodinku. Tři malí chlapci, jeden sotva stojí na nohou a ještě se nechá vozit, zatímco bráchové mají už kola naložena jako dospělí. Parádní inspirativní rodinka, která jede podél Innu stejně jako my. Nejkrásnější na tom cestování jsou ta setkání.
Skoro před polednem teprve opouštíme kemp, neb do Svatého Mořice je to kousek. Tam nás čeká kamarádka Bei, spolužačka z lyžařského gymnázia, která předává své lyžařské umění spolu s manželem na okolních svazích. Povinně zajíždíme ještě k prameni Innu pod Malojapass, a pak si jen užíváme pohodlí a zábavu u Dity.
Sychravým a deštivým ránem začíná etapa, která dle mého patří mezi ty nejkrásnější na Innské cyklostezce. V Zernez míjíme odbočku do Livigna, tolikrát jsme tu projížděli autobusem s CK Vločka směřujíc do Santa Cateriny lyžovat, teď jsme tu na kole. Počasí nám stále nepřeje, ještě ostatní donutím vystoupat do horských vesniček Guarda, Bos-cha a Ardez, ale nejspíš velmi krásný sjezd přes Ftan do Scuolu jsme vyměnili za cestu po silnici ☹ Jenže stále prší a fučí, a tak další úsek přes Martinu do kempu Via Claudiasee už v rakouském Pfundsu projíždíme více méně setrvačností.
Lubor má zvláštní aplikaci, ve které si znázorňuje projeté trasy a snaží se je propojovat mezi sebou. To aby měl co nejlepší pavučinovou mapu. A zrovna tady se mu propojila naše cesta z roku 2017 z Brna do Benátek. Jen teď pojedeme přesně opačným směrem. Ráno už je hezky, vítr z plachet mi vzal mladý Němec z Rosenheimu, který na kole dojel do Zermattu, vylezl na Matterhorn, obul zase SPDéčka, už nevím kudy dojel až sem a odtud zase domů :-) My jedeme pěkně značenou stezkou stále podél Innu, přes Landeck, Imst, Roppen. Míjíme už známá místa z předešlé cesty, která vyvolávají pozitivní vzpomínky. Navečer hledáme nějaké pěkné nejlépe fotbalové hřiště, jenže zrovna všude jsou letní akce. Nakonec si vybereme k přespání malý palouček na křížení stezky a polních cest kousek před městem Telfs. Sice tu projíždí cyklisti, i nějací místní farmáři, ale nikomu tu nezavazíme. A zjistili jsme, že i kostky se dají hrát po tmě s čelovkou. Ráno zase odkládáme odjezd kvůli dešti, nakonec nesměle vyrážíme přes Innsbruck směrem na Kufstein. Největší radost z celého dne má Lubor. Před 3 lety cestou do Benátek si „odložil“ na strom na jednom našem kempovacím plácku zámek na kolo. To místo jsme teď našli a zámek tam na něho čekal. Před Kufsteinem spíme v hezkém kempu přímo na malém letišti. Zase je tu útulná hospůdka, skoro jako v každém kempu. Tady také končí souběh minulé a současné cesty, Lubor začíná zapisovat do aplikace další pavučinovou nitku.
Ráno si prohlédneme pěkné městečko Kufstein a vyrážíme vstříc německým hranicím. Stezka se začíná rovnat, více méně už jedeme po hrázi široké řeky, alpské štíty mizí za našimi zády a jen doufám, že se nebude opakovat labská rovina. Obavy dočasně zahnalo parádní koupání v jezeře před Rosenheimem, i město bylo moc hezké. Kousek za ním však cesta opravdu na delší dobu připomínala Labskou cyklostezku. Naštěstí se ten úsek počítal jen na hodiny, nikoli dny. Za městem Wasserburg am Inn se krajina začala vlnit, všude v okolí byly pěkné statky a usedlosti, jen místo k přenocování jsme prozatím marně hledali. A pak, před vesnicí Frauendorf, kousek od cesty hasičská zbrojnice. Před ní parta hasičů u stolu s pivem. No netrvalo dlouho a nocleh byl vyřešen. My pod širákem, Lubor s Beou ve stanu, ale zbrojnici nám hasiči nechali k dispozici na sprchu i ranní hygienu. Ráno už stačilo jen zaklapnout dveře. Večer jsme s nimi ještě poseděli u piva a zahráli kostky, nad ránem nás svým řevem vystrašil zřejmě srnec z nedalekého lesa.
Pokračujeme německým venkovem do městečka Altötting. Ohromí nás krásná bazilika i náměstí. Až později se dočtu, že se jedná o významné poutní místo, nazývané též Srdce Bavorska, které je více než 500 let duchovním centrem Bavorska a patří mezi šest velkých mariánských poutních míst Evropy v projektu “Středoevropská poutní místa". Cesta německým venkovem se však začíná komplikovat po zjištění, že v úterý jsou v obchodech a hospodách zavírací dny. Všude v okolí je dost pusto, slunce nabírá na intenzitě, nakonec nás zachraňuje malá čerpací stanice a plechovky piva se zmrzlinou. Cíl etapy je až v Passau, odkud další den ráno odjíždí Beatě Flix bus do Vídně. Stihnout to musíme. Kousek před Schärdingem přejíždíme přes Inn na rakouskou stranu. Řeka Inn je totiž hranicí mezi státy od soutoku s řekou Salzach, která zase pramení kousek od Krimmelských vodopádů a jejím údolím vede Tauernská cyklostezka. Ta přijde na pořad jindy.
V Passau, kousek před místem, než Inn zmizí v proudu Dunaje, měří Lubkův tachometr 1 000 km cesty. Zbývá už jen zakempovat, osprchovat se, ať se Bea může připravit na cestu domů. Projíždíme už potemnělým městem ke kempu vyznačeném na mapě. Čím se blížíme k uvedenému místu, stoupá nejistota, která se překlopí v jistotu, že kemp to sice je, ale jen jako odstavná plocha pro karavany ☹ Nezbývá než doplnit tekutiny v nedaleké čerpačce, postavit stav na parkovací plochu pro karavan a sprchu si jen představit. Všechno jde. Ráno moudřejší večera, chmury se rozplynuly, Bea vyčkala na svůj Flix bus, zatímco my pokračujeme ještě v cestě směrem do Česka. Po Dunajské cyklostezce ujedeme pouhých 7 km, pak nabíráme prudce levotočivý směr a míříme k Lipenské přehradě. Krajina nabírá kopcovitý profil. Příjemná zastávka na oběd v městečku Hauzenberg se mění pro Lubora v rychlostní zkoušku. Po 6 km prudkého stoupání totiž zjišťuje, že v restauraci zůstala jeho zánovní, docela drahá termoláhev. Jeho výkon je obdivuhodný, ve 14:01 hod stopuje náklaďák, který ho sveze do města a ve 14:20 hod už vystupuje z gazíku i s flaškou. Dech nám dochází ještě jednou při stoupání z Klaffer am Hochficht do sedla vedoucího k lyžařskému středisku (944 m/n). Chvílemi mi to stoupání přišlo výživnější než výjezd na Albula pass. Naštěstí pak už jen parádní sjezd k Lipnu a s převozníkem do kempu v Horní Plané.
Ráno nás čekají sice šumavské kopečky, ale cesta kolem vojenského újezdu je v perfektním stavu a ubíhá docela rychle. Potkáváme dva 17leté kluky z Litoměřic. Přestože je cestou kdosi v noci okradl, nevzdávají se a chtějí dojet na Vranovskou přehradu. Zastávku v Českém Krumlově si docela užíváme nejen v covidově opuštěných uličkách, ale ani z restaurace Authentic café přímo na náměstí Svornosti se nám po třech hodinách nechce odjíždět. Přes pár kopečků nakonec zakotvíme ve vodáckém kempu Zlatá koruna. Mezi davy vodáků se nakonec objevují i kluci z Litoměřic. Covid jako by tu ani nebyl, kytary, zpěv, pivo a smích do pozdní noci.
Vstáváme do posledního rána posilněni vodáckou snídaní, co jiného než párky a vajíčka z místního bufetu. Pěknou cestou přes Boršov nad Vltavou dojíždíme na náměstí v Českých Budějovicích. Mastné krámy otevírají až v 11 hod, ale i tak stihneme rychlé pivo a oběd. Vlak do Brna nám odjíždí z nádraží ve 12:02 hod. Hra skončila.
Posádka: Lubor, Beata, Marcela, Jarek
Ujeto: 1130 km
Závady: prasklý blatník, 1 x defekt