Prašivá ve sněhu 4.-5.5.2019
Jedním klikem všechno smázneš, anebo spustíš sled nečekaných událostí… Jedním klikem jsem na facebooku objevila skupinu cyklocestování spojenou s osobou Martina Stillera, jehož rozhovor jsem na Radiu Wave ČRo v tutéž dobu náhodně poslouchala. Zrovna vydával novou knížku Evropou na kole a mluvil nejen o svých cestách, ale i plánech coby správce horské Chaty Prašivá v Beskydech. A taky o cyklofestivalu, jehož je pořadatelem.
Tři měsíce poté sedíme v přednáškovém frýdecko – místeckém sále, nasloucháme zážitkům jiných nadšenců cykloputování a noc strávíme jak jinak než na Chatě Prašivá. Místo, které vás očaruje. Nejen svou polohou, nedostupností, ale především pohostinností a vřelostí personálu. Jednou je málo, řekl si nejspíš Lubka, a ačkoli není nadšencem horských výzev, i přesto spřádá plány na další návštěvu chaty.
Sobota ráno 4. května. Spolu s Jarkem a Lubkou nasedáme v Kojetíně do rychlíku směr Bohumín, zatímco Beata už míří stejným směrem vlakem z Martina. Ještě dva dny předtím nám počasí naznačovalo, že by se naše cesta nemusela uskutečnit. Až poté, co si Lubka v hlavě přepl Moravu na Skotsko (tam nám loni celou dobu pobytu jen pršelo), mohla víkendovka začít. Z nádraží si odskočíme na česko – polskou hranici, abychom poté již lemovali toky řek Odry a Olše. Zprvu trochu terénní cesta se mění v příjemnou stezku až k Lázním Darkov. Ani se nechce věřit, že za řekou se nachází průmyslová část OKD. Opouštíme tok Olše a míříme k Těrlické přehradě. Příjemné prostředí Jaškovské krčmy u břehu přehrady mi spíše připomíná scény z rakouských cest než skutečnost, že se nacházíme v ocelovém srdci naší země. Za Žermanickou přehradou se už pro změnu rýsují siluety Beskyd i s Lysou horou v pozadí. Prozatím marně hledáme náš dnešní cíl cesty, který-že ten kopec je Prašivá? Krajina se začíná vlnit, naše těla tušit, že se blíží strmý závěr naší etapy. Naštěstí počasí je nám stále nakloněno, to se ale nedá říct o cestě, z níž se stává nakloněná rovina zhruba od Dobratic pod Prašivou. Posledních 5 km je pro mne daleko náročnějších než celé stoupání na Stelvio :-) Odměnou je nám ale milé prostředí na vrcholu, pivo a vědomí, že ráno už pojedeme jen shora dolů.
Je bílo. Při pohledu z oken chaty po ranním probuzení zjišťujeme, že skupenství vody i v květnu změnilo svou podobu do krystalických vloček. Miluju sníh, ale na kole v něm normálně nejezdím. Myslím, že bychom raději v tu chvíli měly s Beatkou na nohou lyže než nohy zakliknuté v pedálech. Je to výzva. Romantika za oknem končí ve chvíli, kdy zacvakáváme naše Ortlieb tašky na nosiče kol. Beatka si je pořídila na cyklofestivalu a teď mají svou premiéru, svou zkoušku odolnosti. Jestliže jsme si večer mysleli, že cesta z kopce do údolí bude lahůdka, opak je pravdou. Místy 18% čtyřkilometrové klesání v několikacentimetrové vrstvě sněhu dalo zabrat nám i kolům. Sněhobílé vločky přechází v kapky. Pochmurné počasí, zima a déšť mění naše plány. Ve Frýdku – Místku se ohříváme v příjemné kavárně, potkáváme skupinu asi 20 pražských důchodců, kteří už pátý den putují částí Moravy a ani je déšť neodradil. Stejně jako my směřují podél řeky Ostravice na vlakové nádraží do Ostravy. Za taková setkání jsem ráda, dávají inspiraci, že stáří je dáno stavem naší mysli.
„Já su tak šťástný, že nám napadl sníh“… shrnul náš výlet Lubka :-)
Marcela
Ujeto celkem: cca 120 km
Posádka: Lubka, Beatka, Marcela, Jarek
Mapa zde:
Fotky zde: