Dumodys 2016
DuMoDyS
Čtyři řeky, čtyři země, osm cyklistů, devět dnů.
1. Du(naj) – Mo(rava) – Dy(je) – S(vratka)
Všechno vymyslel, zařídil a zmanažeroval Lubka. Podrobný itinerář cesty visel již několik týdnů před jejím samotným začátkem na webovkách, abychom byli schopni dostatečné přípravy nejen fyzické, ale i psychické. Na rozdíl od Lubky máme vše jednoduché, přeprava, jízdenky, časy odjezdů vlaků i rezervace kol z našich domovů jsou předem zajištěné. Stačí se jen sbalit, nasednout na kola a nastoupit do správného vlaku směřujícího směr Deggendorf v Německu. Nemohlo to dopadnout jinak, než dobře J Lubka je spolehlivý organizátor a velitel, tudíž si během naší cesty vysloužil přezdívku Sáhib.
2. Česká republika – Německo – Rakousko - Slovensko
Vyjíždíme ze svých domovů v Brně, Chropyni a Chrudimi vlaky, které se spojí v jeden na pražském hlavním nádraží. Přes Plzeň jedeme již společně rychlíkem „vyšší kategorie“, což nám oznamuje hlas na nádraží. Tuhle kategorii však zajistí až vlak německých dopravců, do kterého přestupujeme v Železné Rudě. Zajímavé nádraží, jedna nádražní budova, kterou rozděluje státní hranice. „Dobytčák“ zde končí, komfortní vlak začíná. Míříme do Německa, abychom se zde setkali s první řekou našeho putování – Dunajem.
Německo
jedna noc v levném tábořišti u jacht klubu ve Vilsofenu, déšť, před kterým stihneme zalézt do stanů a probudit se do svěžího rána. Míříme do Passau k soutoku řek Inn a Dunaje. Měli jsme štěstí, že jsme tohle místo nenavštívili o den dříve, večerní bouře zaplavila několik domů a vylila z koryta řek tolik vody, že způsobila bleskové záplavy. Protínáme státní hranici a na dalších šest dnů přijíždíme do Rakouska.
Rakousko
Trasa se vlní malebnou podunajskou oblastí Donauschlinge, prý nejhezčím lesnatým úsekem Dunajské cyklostezky. Dokonalý Lubkův itinerář však dostává na frak už druhý den, neboť míjíme plánovaný kemp a přidáváme navíc nějaké kilometry, nejsme přece žádná „béčka“ a pokud je hezky, můžeme si přidat. Příjemný kemp v Kaiserhofu, ve kterém nám při snídani dělá společnost hejno „drzých“kačen, vlezou si klidně do stanu a dožadují se krmení přímo do zobáku J
Směřujeme na Linz s cílem navštívit koncentrák v Matthausenu. Cesta už není tak malebná jako den předcházející, ani Linz mě nijak nenadchl. Nepříliš vábný úsek cesty je však vyvážen hezkým přírodním rybníkem nedaleko za městem, skáčeme do něho, je horko a tohle je skutečné osvěžení. S přibývajícím vedrem musíme častěji vykonávat očistný proces v podobě přijímání tekutých iontů, přichází bouře s další průtrží, naštěstí stále sedíme v hospodě J Matthausenem jen projedeme, v mírném dešti míříme k dalšímu kempu v Greinu. Krásné starobylé městečko. Měli jsme štěstí s tím deštěm, na rozdíl od skupinky italských skautíků z Bologne jsme sušší, zatímco oni nemají suchého téměř nic a navíc se jim pokazilo kolo. Ale Lubka je nejen skvělý organizátor, je také zručný, vozí s sebou spoustu nářadí a má dobré srdce, Italovi kolo opravil i přesto, že mu skoro nerozuměl J
Ráno vyrážíme téměř pravidelně kolem 9 hodiny, den jako přes kopírák toho předcházejícího. Je hezky, teplo, svítí sluníčko. Ve městě Ybbs jsou krásné nejen uličky, ale našlo se i příjemné posezení, v Melku v kavárničce pod majestátním klášterem pro změnu zkoušíme makovou zmrzlinu! Byla ale moc dobrá. Kdybychom šli do kláštera, možná že bychom se vyhnuli „hraní na schovku“ před černými mraky a strašidelnými blesky. Snad hodinu trávíme pod mostem, zase bouřka….Mohl to však být i trvalý déšť, tato varianta je pro naše cestování přijatelnější. Odměnou je pak krásný úsek cesty údolím Wachau s vinicemi a meruňkovými sady. Zastávka, víno, kemp v Kremži. Je hezký, ale malý, zato milý, i když zase prší L Nevadí, potkáváme partu Slováků, kteří s námi nocovali v Greinu, vyměníme naše kořalky, stačíme se najíst a zalehnout, prší………
Svítí sluníčko, jako každé ráno na naší cestě. Balíme, vedle nás stojí obrovské „TP“, hemží se kolem něho spousta dětí. Otočím se a najednou není??? „Kam se podělo?“, říkám si a posílám chlapy zjistit okolnosti. Oni jsou totiž zvědaví víc než já, protože jinak by tam nešli. Šli, seznámili se s Švýcary, byli snad jen dva dospělí možná tak s 10 dětmi ve věku 4 -15 let. Směřovali do Vídně, měli ujeto už 900 km, ale hlavně měli ten parádní obrovský stan, který převáželi na vozíku a spali v něm všichni dohromady!!! Neskutečný, inspirativní….(Lubko, chceme to taky zkusit!!!). Ten den jsme se s nimi cestou potkali ještě několikrát, zdravili jsme se společně, jako bychom se znali několik let J Ovšem ten den to nebylo jediné zajímavé setkání, při naší „koupací“ zastávce v ramenu Dunaje (koupali se zase jen chlapi a jako pravidelně „na Adama“), jsme ke koupání vyprovokovali i italskou rodinku, která jela z Passau do Vídně. Přestože plynule se umí v cizím jazyce domluvit jen Jeňa, při takových konverzacích jsme schopni se pokaždé domluvit jakkoli. Tato setkání nám zpříjemnila jinak téměř rovný úsek cesty z Kremže přes Tulln do Vídně. Vídeň, vjíždíme na ostrov, abychom se zastavili na další koupačku, projíždíme mezi nudisty, to jsme asi neměli v plánu J V plánu ale bylo zůstat v kempu poprvé a naposledy na 2 noci. Můžeme pařit, někteří, jiní si hlídají tašky, aby je neukradli Holanďané! Lépe řečeno Rosťa si je hlídal a málem se pobil, ale nebyly jeho, omluvy a ráno Holaňďani asi raději odjeli. Ale smáli se. Nesmáli se Maďaři, kterým jsme nejspíš naší poněkud hlučnější družbou s Ukrajinci narušovali noční spánek. Tak byla jedna hodina, ale když konečně někteří mohli použít jediný cizí jazyk, který uměli ještě ze školy, to se asi dalo omluvit. Prošlo to, ráno si Maďaři přestěhovali stan.
Ranní Vídeň a královská snídaně. V roli šéfkuchaře Lubka, obdarovali jsme ho 20 čerstvými vejci, protože s Martinem jsme měli chuť na míchaná vajíčka už z naší cesty kolem Bečvy. Juchů, podařilo se, Lubka nic netušíc myslel, že Martin nese po ránu pivo, místo toho musel makat. Vlastně jsme si chtěli udělat hezké ráno, nebalili jsme stany, Rosťa nemusel brblat a přivazovat na kolo tašky z Polska. A jeli jsme na vídeňskou projížďku, Lubka nás všude skvěle provezl, Schönbrunn, Parlament, radnice, Stephansdom, Hofburg a koho nepotkáme, naši italskou rodinku J Konečně hlavní cíl dne Pratr a vepřové koleno s pivem J Nebylo jen jedno, několik a tak se nám zatočila hlava, že byly i atrakce J
Poslední ráno na rakouském území nenavozujeme kontakt my, osloví nás Číňan. Chtěl pomoci nafouknout kolo, ochotných montérů máme v týmu dost, Číňan je spokojený a vděčný. Navíc je milý a sdílný, aby ne, když přiletěl sám tuším ze Šanghaje, v Německu si koupil kolo a sám cestoval někde až od horního toku Dunaje s cílovým bodem v Budapešti! Rád s námi chvíli debatoval hledajíc radu na vhodný kemp v okolí Blavy. Trasa z Vídně do Bratislavy vyplňují dlouhé rovné úseky, což nás Lubka varoval. Měla jsem z toho strach, nemám ráda nekonečno a tupé šlapání, ale tohle nekonečno vedlo Národním parkem Donau-Auen a bylo protkané lužními lesy, mokřady a tůněmi, milé překvapení. Rakousko nás asi nechtělo jen tak pustit, neboť kousek před Petržalkou postihl Lubku první defekt.
Slovensko
Vítá nás sluncem přehřátá polední Bratislava a uvědomuji si, že vlastně od Melku nás žádné bouřky neprohání. Povinný přejezd Nového mostu, průjezd Starým městem a raději míříme k Děvínu, opouštíme Dunaj a náš směr dále naviguje řeka Morava. Stezky už nejsou tak rovné a nekonečné, zato jejich povrch je diskutabilní vzhledem k našemu nákladu. O to více mě překvapil nový Cyklomost svobody spojující Děvínskou Novou Ves s rakouskou obcí Schlosshof, je prý postaven na místě, kde za dob Marie Terezie stával jeho předchůdce. Dost bylo rovinek, zapřaháme do koní, neboť směřujeme vstříc Pútnickému domu v Mariance, nejstaršímu poutnímu místu na Slovensku ležícímu v úpatí Malých Karpat. Stavíme stany v rozlehlé farní zahradě exercičného domu, který se nachází u nejstaršího Mariánského kostela v Střední Evropě. Úchvatné místo. Ale hospody jsou všude, tady jich bylo hned za plotem několik, po týdnu v cizině jsme tu přece skoro jako doma J
Sobotní ráno děsíme kolemjdoucí poutníky směřující ke kapličce se zázračnou vodou svým ranním šálkem kávy v trávě mezi stany uprostřed farní zahrady. Raději balíme, sjíždíme zpět k řece Moravě a nabíráme směr Lanžhot a další řeka v pořadí, Dyje. Definitivně převracíme původní Lubkův harmonogram cesty, který zahrnoval ještě jeden nocleh na území Slovenska v Malých Levárech. V příšerném horku se raději jen vykoupeme v místním rybníce blízko Levár a kempujeme až v Apollu v Lednicko-valtickém areálu.
Česká republika
Duchovní očista předchozí noci přechází v bujarý večírek doplněný country muzikou a divokými tanečky. Jakoby věděli, že naše cesta se nachyluje a nechce se spát, chce se lítat i bez křídel.
Ráno se rozdělíme do skupinek podle svých příbytků, chropyňští neopouští tok Moravy, brněnská a chrudimská část výpravy si střihne i tu Svratku. Přijíždíme do Kroměříže a začíná pršet. Z oblohy padají přívaly deště a my hledáme útočiště na kebábku u Turků. Brňáci doprovází na nádraží Renču a v průtrži došlapávají poslední kilometry. „Sáhibova poutní cesta“ je minulostí, náš Sáhib však spřádá další plány. Ten nejbližší je blízko, už koncem srpna nás čeká výprava za další řekou, Moselou, a tentokrát i s Kudrnou J
3. Posádka
Na cestu nás pozval bača, z něhož se v průběhu dní generuje Sáhib, prostě Lubka.
Ivanovice a Brno: Radka, Rosťa, Jiřina, Martin alias Jeňa
Chropyně: Marcela, Jarek
Chrudim: Renča
4. Itinerář
Sobota 23.7.2016 – neděle 31.7.2016 (původní plán pondělí 1.8.2016)
Lubkův itinerář cesty nazval Martin „Snůškou lží“, neb se jím dle jeho mínění nedalo řídit. Byl dodržen jen první den, Lubka se trochu zlobil, ale jen málo, protože dobře ví, že bez něho by tato výprava nejspíš vůbec nevyjela J
Ujeto celkem: Brněňští 740km
Chropynští 780km
Chrudimská 720km
Říkám si, proč to vlastně dělám? Proč se v době volna dobrovolně ničím? Baví mě to, baví mě poznávat nová místa, krajinu, přírodu, baví mě potkávat cizí lidi, navazovat kontakty, vnímat jejich příběhy, inspirovat se, baví mě sdílet společné chvíle s přáteli, baví mě poslouchat Rosťu, když se vzteká. Ale o tom až příště……….…
Marcela K.