Via Stelvia 2017
Via Stelvia
aneb z Brna do Benátek tou nejkratší cestou.
Pátek 21.7.2017 – 18 hod – Lubka nás odváží z Chropyně dodávkou do Brna – Ivanovic. Cesta začíná. Luborův plán, tedy velitelský plán, je jasný. Připravoval ho celý rok, desítky hodin strávených čtením cestopisů, studiem map, hledáním tras. Všechno dokonale připravené, denní etapy mají svůj začátek i konec, nic není ponecháno náhodě. Nade vším však ční dva stěžejní body celé tour, zdolání druhého nejvýše položeného sedla v Evropě Passo dello Stelvia a dosažení samotného cíle cesty – Benátek. Zvládneme to?
Můj cíl je možná skromnější, chci si tu cestu užít, vnímat krajinu, města, vůně, poznávat jiné zajímavé cestovatele, sdílet zážitky třeba se šálkem kávy a sladkého dortíku. Přitom všem však vím, že chci to stejné, co náš velitel a udělám pro to maximum. Všechno je v hlavě, optimismus je nezbytný, vždycky je možnost sednout na vlak a vrátit se zpět. A když skončí koleje, nahradí je pravidelná linka cyklobusu uprostřed alpských velikánů. Není čeho se bát, stačí jen šlapat.
Vyrážíme v sobotu v 7,15 hod z Ivanovic ve třech, v Brně se k nám připojuje poslední parťák Martin. Doprovází nás čtveřice kamarádů Jirka, Rosťa, Petra a Dan až k samotným česko-rakouským hranicím za Novým Přerovem. Zastavení v Jáňově dvoře https://www.januvdvur.cz/ si nechceme nechat ujít, je to krásné místo s příjemnými lidmi a výbornou kuchyní. Možná právě tady začíná naše gastronomická část výpravy – výborná kulajda a smažený kozí sýr ve vinném těstíčku.
Rakouská krajina je vyprahlá, dusno přihání silnou bouřku, ale i přesto zvládneme ujet plánovanou první 134 km dlouhou etapu, nejdelší ze všech. Uchylujeme se na fotbalové hřiště za vesnicí blízko Hollabrunnu, k našemu údivu jsou otevřené sprchy, záchody, teče teplá voda. Skvělé místo na první kempování, ovšem pokud si neustelete outdoorově v blízkosti travnaté plochy a zavlažovacího zařízení, které se spouští ve dvě v noci. O tom může Lubor s Martinem vyprávět. Ráno nás překvapuje správce hřiště, jen s otevřenou pusou zíráme, že se vůbec nezlobí za naši neohlášenou návštěvu, naopak nám čepuje pivo ze svých zásob v kabině. O pohostinnosti Rakouska se přesvědčujeme pak ještě mnohokrát. Jsou to lekce, které si musíme a hlavně chceme pamatovat.
Směřujeme dále přes Krems k Dunaji, ten nás doprovází až do Greinu, tentokrát se uchylujeme do kempu, který je malý a milý. Mám ho ráda, asi nejvíce ze všech na Dunajské cyklostezce. Než stačíme dopít pivo, spouští se déšť, začíná večerníček a stavění stanu v dešti. Óda na radost, pro některé. Ráno naštěstí neprší, ale předpověď počasí nesdílí náš optimismus z cesty. Dunaj opouštíme kousek před Linzem, vítá nás hezké město Enns, které se zahalilo do vydatného deště. Pro Martina však začíná největší gastro zážitek, „lišková“ restaurace nabízí azyl pro naše kola a především vynikající jídlo doplněné dýňovým olejem, jehož zelenou konzistenci okusil i bíle prostřený stůl. V dešti ujíždíme cyklostezkou kolem řeky Traun až do města Wels. Je jasné, že dnešní kilometrový plán už nesplníme, lehce začínáme nabírat ztrátu, přestože šlapeme každý den až do 20 hodiny večerní. Naštěstí déšť ustává, nacházíme další fotbalové hřiště, tentokrát přímo v obci, záchody jsou sice zavřené, ale je tu stříška a teče voda. Ráno nás vítá správce s úsměvem a nabízí možnost sprchování.
Snažíme se dohánět zmeškané kilometry, vítá nás první jezero Solné komory Attersee a s ním i první defekt Martina. Snaha splnit denní plán a dojet až za Salzburg je marná, raději se koupeme v nádherném jezeře, projíždíme dlouhými cyklotunely kolem Mondsee a stoupáme k dalšímu z jezer Wolfgangsee. Nádherná část cesty, sem se musím někdy vrátit. Jezero jen míjíme a stoupáme k poslednímu jezeru na naší cestě Fuschlsee. Prásk, během vteřiny se mi vypouští zadní kolo. Jsme na kopci, 3 km k jezeru, Lubka ochotně začíná měnit nejen duši, ale lepí i prasklý plášť. Ženou se temné mraky, zvedá se silný vítr, liják a ostré jehličky bičují naše polonahá těla, která se před chvílí koupala v jezeru. Předpověď počasí na další den předpokládá trvalý silný déšť a teplotu mírně nad 10 stupňů. Přestávám si hrát na hrdinku a sděluji svým parťákům, že v tomto teda opravdu nebudu stavět stan. Sjíždíme z kopce k jezeru, protivítr nás nutí šlapat i tam, kde se normálně brzdí. Hledám ceduli zimmer frei, je hned na začátku obce. Vítá nás trošku podivínský starý pán, ve dvoupatrovém domě bydlí sám, očividně je to penzion, kde dříve bývalo rušno. Teď jsme tu sami, ale je tu teplo a sucho! A máme i snídani, nic pro outdooráky, ale přežili to I přesto, že nás pan domácí přemlouval, ať si pobyt prodloužíme, vyrážíme v silném dešti a vichru s teplotou 11°C.
Do Salzburgu přijíždíme jako vodníci, kupujeme nový plášť na mé kolo a Martin novou bundu do deště. Pokračujeme směrem do Německa přes Bad Reichenhall, jindy krásná krajina pro nás začíná být drsná, projíždíme zaplavené cesty a ani už neřešíme vodu odstřikující z kolemjedoucích aut. Do kempu za městečkem Lofer přijíždíme ve 20,30 hod, promočení a unavení s 84 ujetými kilometry za celý den. Ztráta plánu je definitivně potvrzena. Další večerníček v podobě stavění stanů v dešti začíná. Kemp je naštěstí vstřícný k promoklým klientům, rozlehlá koupelna je vybavena vysoušeči a my věšíme promoklý oděv a boty.
Ráno neprší, mraky se rozestupují a místy vylézá i slunce. Objevují se vrcholky Alp, které byly doposud skryty. Vyrážíme se snahou dohnat ztrátu, obětuji tomu i návštěvu místa zaslíbeného milovníkům lyžování Kitzbühelu. Kluci ale asi ví, že jsem lyžařský nadšenec, tuhle atrakci mi nakonec k mému velkému překvapení dopřáli. Děkuji! Před městem Wörgl nás zastavuje další dešťová přeháňka, konečně se napojujeme na Innskou cyklostezku a den končíme na louce 50 km před Innsbruckem.
Následující den lemujeme tok Innu, za Innsbruckem začíná intenzivněji svítit slunce a naše (moje a Martinova) pravidelně povinná zastávka ve „ Strudelstadtu“ tentokrát přináší i další Martinův defekt. Večer nacházíme nádherné místo ke kempování – tábořiště u městečka Roppen. Naše nejkrásnější nocování uprostřed borovicového lesa v blízkosti tekoucího Innu. Slunečné a teplé počasí nás doprovází další den i přes Landeck a Prutz, který je výchozím bodem k ledovci Kaunertal. Jediný rakouský ledovec, na kterém jsme ještě nelyžovali, ale dojeli k němu na kole. Míříme stále podél Innu do městečka Pfunds, přičemž nám další asi dvouhodinová bouřka zhatí plány. Znovu nás překvapuje místní paní, která nám nabízí útulek v silné bouřce v jejím domě, uvaří čaj a nabídne suché ručníky. Naštěstí večer ještě stihneme dorazit do kempu Via Claudia, stavíme stany a začíná pro změnu pršet. Mohl to být docela hezký kemp, kdyby nebylo všude tolik bahna.
Ranní slunce slibuje hezký den, přestože nás čeká jedna z nejtěžších etap. Přes rakousko-švýcarské pomezí stoupáme do města Martina, řeka Inn zde pokračuje dál ke svému prameni, ale my směřujeme do sedla Reschenpass. Reschenský průsmyk ve výšce 1500 m je průsmyk v hlavním hřebeni Alp, mezi údolím Innu a údolím Adiže. Od roku 1919, kdy připadlo Jižní Tyrolsko Itálii, je zde také hranice mezi Rakouskem a Itálií. S vynikajícím občerstvením na vrcholku sedla servírované slovenským a maďarským číšníkem vjíždíme do poslední země našeho putování Itálie. Užíváme si krásné koupačky a v pozdním odpoledni přijíždíme do kempu v Prato allo Stelvio, ve kterém jako jediném strávíme dvě noci. Čeká nás první vrchol naší cesty.
Passo dello Stelvio. Nervozita a očekávání příštích událostí je cítit už v předvečer, ne tak ráno, kdy místo v plánovaných 7 hodin vyjíždíme s 50 minutovým zpožděním, že by snad Martin schválně zdržoval? Krásný den a neskutečná příroda nám vhání krev do žil, vyrážíme z nadmořské výšky 900 m do konečných 2758 m přes 48 serpentin a 26 km k vrcholu. Všechny zatáčky jsou značené číslem a nadmořskou výškou, klikatí se před námi jako had. Nejdříve však míjíme odbočku k dalšímu lyžařskému středisku Solda, v zatáčce č. 46 testujeme v restauraci Gustava Thöniho vynikající štrůdl a kávičku, abychom pak definitivně zaútočili k vrcholu, kde nás gurmány již očekával delší dobu velitel Lubka. Pro mě je ta chvíle největším adrenalinem cesty, to místo má svůj náboj, napětí, krásu. Nakonec snad bylo dobře, že jsme se jeden den zpozdili, počasí nás odměnilo neskutečným zážitkem. Z vrcholu odjíždíme kolem 15 hod druhou (celkem jsou tři) příjezdovou cestou vedoucí přes Švýcarsko. Okruh se uzavírá v kempu, kde vedle našich stanů stojí i stany kluků z Ostravy, které jsme na vrcholku potkali.
Další dny nás doprovází opět řeka, tentokrát italská Adiže. Od jejího pramene v Reschennském jezeře ji budeme následovat až do Rovereta, odkud se odkloníme směrem na magické Lago di Garda. Prvních 80 km toku je nádherné pomalé klesání vedoucí jabloňovými sady. Můžete se občerstvit přímo v sadu na self-service výborným moštem, před Meranem je krásný výhled do údolí z obřích křesel. Za Bolzanem znovu kempujeme na louce u řeky, tentokrát má však přívlastek „komáří“. Nestavěli jsme stany vzhledem k teplotě vzduchu, ale spokojenější než my se spánkem byli zřejmě komáři s naší krví. Projíždíme krásné Trento a přes Rovereto směřujeme na Gardu. V kempech je plno, naštěstí Martin svým klidem a trpělivostí přesvědčuje provozní kempu, že na jednu noc se vmáčkneme. Za odměnu se usadíme v bufetu a jako jediní likvidujeme její zásoby piva.
Koupačka večer, ráno hned za rozbřesku a pak každých dalších 20 km cesty v jezeru je úchvatná. Ne pro Martina, jemu to připomíná moře, a tak raději testuje místní kuchyni. Blíží se poslední dva dny našich cest, před námi nejhorší úsek přes Veronu, Padovu a konečně Mestre před Benátkami. Nejsou tu žádné cyklostezky, jedeme po silnicích, teplota na slunci dosahuje 55 °C, žádné kempy, koupání…. Záchytnými body se nám stávají čerpací stanice, je tam relativně levné pivo, radlery a hlavně chladno. Poslední noc přespáváme před Padovou uprostřed vinice, bez vody, umytí, polepení a propocení.
Silou vůle dorážíme v horku poslední kilometry. Mestre, konečně, kemp s krásným bazénem. Ale do Benátek zbývá ještě 15 km. Plán je jasný, zajedeme k ceduli, vykoupeme se v moři a sejdeme se ve steakhouse s Hankou a Luckou, které za námi coby doprovodný tým dorazily. Plán vypadal jednoduše, realita byla zcela opačná. Dojet do Benátek na kole není vůbec jednoduché, Lubor chvíli dokonce okusil jízdu s plným vozíkem na italské dálnici. Ztratil se nám po cestě, naštěstí Martin a google vše zachránili, k ceduli jsme po 3,85 km dlouhém Mostě svobody dojeli, vyfotili, ale moře už jsme nehledali.
Sobota 5.8.2017 – poslední snídaně v kempu, balíme, věci a kola nakládáme do auta, se kterým holky přijely. Lubor s rodinkou pojede autem, my s Martinem odjíždíme v 21 hod autobusem Regiojet. Celý den proflákáme v kempu u bazénu, je krásný den, na lenošení jako stvořený. Možná si to zasloužíme.
Posádka
Lubor (Brno – Ivanovice) - tvůrce i vůdce, který dbal na dodržování svého poctivě tvořeného itineráře cesty a bez něhož bychom jeli nikam
Martin (Brno) – pohodář, zklidňující prvek v týmu, svými příspěvky na facebook mapoval naše stopy a zřejmě tím zaujal spoustu našich kamarádů.
Jarek (Chropyně) – je mu úplně jedno kam jede, ale především s kým jede, pro ostatní je důležité, hlavně když baví třeba večerníčky
Marcela (Chropyně) – jediná ženská v týmu, fyzicky ale nestrádá. Zima se jí totiž zeptá, co dělala v létě. Ví, že Lubora prudila a převracela neustále jeho itinerář, to proto, aby všichni nejenom šlapali, ale hlavně si užili, protože ji to cestování prostě baví
Statistika
Sobota 22.7.2017 – neděle 6.8.2017
Ujeto celkem: 1 381 km
V sedle kola celkem: 82 hod 43 min čistého
Průměrně denně v sedle 5,91 hod
Čistá průměrná rychlost 16,7 km/h
Trasa zde.
7 nocí v kempech, 6 nocí venku a 1 noc v penzionu
Poděkování patří i Haničce s Luckou, že pro nás přijely, odvezly kola a batožiny. Z kempu v Mestre jsme pak odcházeli na autobus jen s batůžkem a rozpitou lahví vína, jako bychom právě odešli z koupaliště. A taky za ta krásná týmová trika, která byla nečekaným překvapením.
Fotky najdete ve fotogalerii
Za celou výpravu napsala Marcela