Na poprvé Tatry aneb první Grand tour , kterou to všechno začalo. 1986

 Byli jsme parta šestnáctiletých kluků, která spolu hrála od malička hokej. V rámci letní přípravy jsme provozovali několik sportů. Jeden z nich byla cyklistika, samozřejmě , že silniční, protože žádná horská kola neexistovala. Maximalně se mohl člověk věnovat cyklokrosu.

V létě v roce 1986 jsem přišel s nápadem, že bychom si mohli vyjet na kole někam dál, než jenom zdolávat valašské kopečky, které už jsme znali dokonale. Jako malí kluci jsme jezdívali na soustředění do lázeňského městečka Vyšné Ružbachy na Slovensku. Takže cíl byl stanoven, po chvilce plánování i cesta byla jasná. Všem, asi pěti nadšeným kamarádům se plán líbil, takže nezbývalo nic jiného než se sbalit a vyrazit vstříc prvnímu cyklistickému dobrodružství. Určili jsem datum a čas odjezdu. V daný den ráno, jsme se místo pěti sešli na startu jenom dva. Byli jsme na rozpacích, jestli jet či nikoliv. Byly však prázdniny a program na následující týden jsme stejně neměli. Tak slovo dalo slovo a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že žádné cyklotrasy ani cyklostezky neexistovali, tak jsme vyrazili po klasické cestě. Automobilový provoz byl tehdy asi třetinový jako dnes, takže se jezdilo docelo dobře.

    První den vedla trasa ze Vsetína přes Horní Lideč, Půchov, Považskou Bystricu, Bytču, Žilinu, Ružomberok a den jsme zakončili v Kraľovanech, kde jsme nad soutokem Váhu a Oravy přespali. Neměli jsme stan, takže jsme spali pod nataženou celtou. Kola jsem měli uschované na stanici ČSD v Kraľovanech. Stravování jsme řešili průběžně po cestě, alespoň nám suroviny k vařeni nezatěžovali kolo. Tento den jsme ujeli 155km.

    Následující den jsme se probudili do né moc slunečného počasí, vlastně bylo zataženo a sem tam poprchalo, ale vyrazili jsme. Cesta ubíhala celkem dobře a mrakům, které se nad náma honili, jsem vždy na chvíli ujeli, takže vysvitlo sem tam i sluníčko. Projeli jsme Ružomberok a těsně před vodní nádrží Liptovská Mara jsem najeli na dálnici. Samozřejmě neznalí pravidel silničního provozu, jsme po této komunikaci daleko nedojeli, celkem to bylo asi 10km. Za Liptovským Mikulášem za dálničním mostem nás zastavili policajti a udělili každému pokutu 50,-Kč. Vzhledem k tomu, že pivo stávalo 2,50 - 2,80Kč, půlka chleba kolem 5,-Kč, tak nás to docela mrzelo, ale co nás nemrzelo, byla ta jízda po dálnici, široký odstavný pruh, žádné kopečky ani zatáčky a jestli si dobře pamatuju tak dokonce foukalo i do zad, užili jsme si to náramě. V místě, kde jsem pokutu dostali , tak jsme museli dálnici opustit a vůbec ty policajty nezajímalo, že ta dálnice za necelý kilometr končí.    Na konci mostu jsme i s kolama slezli na vedlejší silnici. Projeli jsme Liptovský Hrádok, Východnů ( kde se pořádá jeden z největších folklórních festivalu ve střední evropě ), Štrbu ( tady jsme si objednali slovenskou raritu ,, pomerančovú malinouku,,) a přes Svit jsem dojeli do Popradu. Po projetí centra , nakrmení a koupi něčeho k snídani jsme odjeli za město směr Kežmarok, kde jsme si našli místo na přespání. Bylo to zastřešené odpočívadlo kousek od cesty. Dnes jsme ujeli 112km, celkem 267km.

    I když byl červenec a my spali pod celtou, tak nám byla ráno slušná kosa. Šli jsem se proběhnout na zahřátí, sbalili věci, sedli na kolo a ujížděli jsme do námi vytýčeného cíle. Kežmarok jsme jenom projeli a zastavili jsme se až ve Vyšných Ružbachách, což byl cíl naší cesty. Toto městečko jsme docela dobře znali, takže nebyl pro nás problém se zorientovat a navštívit termální koupaliště nebo restauraci Torysa. Jaké, ale bylo naše zklamání, když jsme na tato místa přijeli a vše bylo pozavíráno. Zhruba kolem 11 hodiny, kdy jsme zjistili, že tu není co dělat, tak jsme se rozhodli pro návrat. Tento den jsem dojeli až do Ružomberka, ale už jsme museli vynechat jistý dálniční úsek. Cesta mimo dálnici byla samozřejme horší. Bylo to hore dole do prava do leva. Celý den pršelo, takže večer padlo rozhodnutí, že dorazíme zbytek cesty vlakem. Sedli jsme na první spoj a dojeli do Žiliny. Tady jsme museli asi dvě hodinky počkat na rychlík, který jede přes Půchov. Čekali jsme v hlavní hale a já seděl na svém spacáku, který jsem měl pujčený od kamaráda ze Vsetína. Jakmile zaznělo hlášení, že náš rychlík zastavil na peróně, tak jsme se zvedli a utíkali abychom včas nastoupili. Kola byli naložené, batoh ve kterém jsem měl věci taky, takže vše OK. Vlak se rozjel a my jsme se už těšili domů. Asi po půl hodině jsem přišel na to, že spacák na kterém jsem seděl, zůstal v hale na zemi. Chvilku byl zmatek, ale pak jsem vyhledal průvodčí jestli s tím nejde něco dělat. Kupodivu to řešení mělo. Zavolala drážním telefonem do Žiliny a strojvůdce následujícího rychlíku mě spacák dovezl do Půchova a ještě jsme stihli přípoj směrem na Vsetín. Domů jsme dorazili čtvrtý den ráno 5:08hod. Když jsem šel domů, potkal jsem taťku jak jde ráno do práce. V ten den jsme našlapali 162km, celkem 429km

    Co říct  závěrem, na to že jsme měli favoritky, já měl nosič různě upravovaný, můj kámoš vezl batoh na zádech, tak to bylo cykloputování nádherné a dalo pevný základ těm všem dalším výletům na dvou kolech s vlastním pohonem a spotřebě 1 oběd na 100km.

Kolu zdar a zase příště...

Lubor